PhDr. Jiří Chvojka
Česká jména a příjmení
Převzato z poblikace Pyšelské listy - http://www.pysely.cz/

1.

Bereme jako samozřejmost, že každý máme své křestní jméno ( případně jména) a příjmení. Nebylo tomu tak ale vždycky. Naši pohanští předkové si – pokud je známo – vystačili s jediným jménem. Protože však o nich není známo téměř nic, věnujme se až jménům, která přineslo křesťanství.

Není jich nijak málo. Např. Der grosse Namenstagkalender (Velký kalendář jmenin), který vyšel v Německu v r. 1975, obsahuje úctyhodných 3550 jmen! Je tedy z čeho vybírat. Tento bohatý výběr se samozřejmě nevejde do kalendáře, takže 1. listopadu slaví církev svátek Všech svatých.

Nyní je třeba říci, že vedle generálního římského kalendáře existují také národní církevní kalendáře a kalendáře občanské. Ty se samozřejmě shodují v hlavních svátcích (např. sv. Josef je ve všech kalendářích uctíván stejně, tj. 19. března), jinak ale jsou mezi nimi značné rozdíly. Např. 23. července má podle občanského kalendáře svátek Libor, kdežto podle církevního Brigita Švédská.

Pokud se původu týká, můžeme naše křestní jména rozdělit do několika skupin.

Křestní jména velmi podléhají dobovým trendům nebo přímo módě. Ve středověku a v raném novověku dávali lidé svým novorozeňatům jména často podle
panovníků. Když vládl Leopold, dostalo toto jméno více novorozeňat než jindy, za vlády Marie Terezie nápadně přibylo malých Terezek. Nemusel to být vždy panovník, kdo byl vzorem: Např. na Pardubicku se větší oblibě než jinde těšilo jméno Arnošt (podle Arnošta z Pardubic, našeho prvního arcibiskupa). Když pyšelský učitel Václav Vydra pokřtil svého synka jménem Emanuel, rozpoutal tím éru Emanuelů, která tu trvala až do 20. století.

Současná doba má jiné idoly – herce, zpěváky a sportovce. Také hrdinové a hrdinky televizních seriálů se těší mimořádné oblibě. Stačí, když televizí proběhne seriál, v němž vystupuje sličná Esmeralda, a příští rok je u nás „zaesmeraldováno“ jako nikdy před tím. Spojením takovýchto cizokrajných jmen s českými příjmeními občas vzniknou pozoruhodné ne-li směšné kombinace, jejichž nositelé pak z nich bývají nešťastní (Esmeralda Kozlová, Dustin Vomastil apod).

Na druhé straně i jména zastarávají a postupně mizí v propadlišti dějin. V době baroka se u nás velmi rozšířila jména Antonín, František nebo Josef, která do té doby byla jen málo frekventovaná. Dnes se sice také vyskytují, ale spíše se jedná o jména, která se dědí v některých rodinách. Ještě vzácnější jsou jména typu Ferdinand, Maxmilián, Leopold, Jeroným nebo Řehoř, přestože i ta bývala kdysi hojná. Zajímavé je, že některá z těchto pozapomenutých jmen se občas vracejí. Znám několik rodin s malým Tadeášem. Před nějakými 30 roky by působil značně výstředně. Do obliby znovu přišly i Elišky, Magdalenky nebo Terezky. Připadají mi jako příjemné osvěžení po Simonách, Romanách nebo Leonách časů nepříliš dávných.

Některá jména jsou dnes už prakticky nepoužívaná. Neznám nikoho, kdo by dal svému synovi jméno Florián, Haštal nebo Hroznata. I když – kdo ví, třeba i jejich éra se někdy vrátí, jako se vrátilo jméno Tadeáš.

S jakým nejvíce neobvyklým jménem jsem se v českém prostředí setkal? V Českých Budějovicích jsem se seznámil s panem účetním Kochem, který se křestním
jménem nazýval Chrysogon. Toto jméno řeckého původu se v jejich rodě dědilo.

2.

Když naši předkové přijali křesťanství, vystřídala jejich stará osobní jména jméno křestní. Těch existuje několik tisíc, takže bohatý výběr by měl být bez problémů.
V době, kdy naši předkové přijímali křesťanství, byla ale situace trochu jiná. Musíme si uvědomit, že řada světců a světic se jimi stala až v průběhu posledních staletí. Navíc lidé tíhli ke jménům nejvýznamnějších světců a světic, kteří navíc měli být jejich ochránci. Takže se běžně stávalo, že na vsích bylo příliš mnoho Aniček, Marušek, Janů, Jakubů, Jiříků, Matějů, Václavů atd.

Aby se nositele těchto jmen nepletli, začali je lidé rozlišovat pomocí přízvisek. Ta bývala odvozována

Tyto přezdívky mohly ale nemusely být dědičné. V historických pramenech se tak setkáváme s případy typu: Jan Turek, syn Václava, řečeného Chalupa. Nebyly
ustálené, mohly se měnit. Mezi chrudimskými měšťany např. objevíme Jana Kozla, řečeného Bříško.

Proces označování lidí přezdívkami je stále ještě živý. Do Pyšel se kdysi přestěhoval jeden mladý muž, který stále nemohl zapomenout na rodný Tábor. Díky
častým výrokům typu „To by se u nás v Táboře nemohlo stát“ si vysloužil přezdívku Táborák. Jeho manželka byla zvána paní Táboráková a jejich synové kluci Táborákovi. Teprve když zemřel, zjistili mnozí Pyšeláci s překvapením, že se jmenoval Novák. Před několika sty lety by se z jejich přezdívky velmi pravděpodobně stalo příjmení.

Přezdívky s oblibou používají studenti vůči svým kantorům. Vzpomínám na tělocvikáře benešovského gymnázia, který se jmenoval Kadeřábek, ale kvůli vyvinutému hlasovému fondu byl všeobecně zván Bejček. Pod touto přezdívkou ho znal celý Benešov. Také takto mohla vznikat naše příjmení.

Další jev, který je dosud živý hlavně na venkově, jsou tzv. jména po chalupě. Např. mladý muž jménem Jakub Kříž se přiženil na Pazderův statek. Velmi by se mýlil, kdo by se domníval, že se tam automaticky začalo říkat U Křížů. Ještě dlouhé roky, často spíše desetiletí to stále byl Pazderův statek, což bývá označováno za projev venkovského konzervativismu. Navíc dokud nebyla ustálena příjmení, mohlo jméno původního hospodáře postupně přejít i na nového majitele. (Ten Kříž od Pazderů, Jakub od Pazderů atd.)

Příjmení procházela za staletí své existence jazykovým vývojem, který odpovídal celkovému vývoji jazyka a navíc podléhal určité módě. Např. v době renesance bylo velmi módní si jméno polatinštit nebo pořečtit. Z Prokopa se stal Prokopius, z Jana Johanus, z kramáře Kramerius apod. Úvod této statě o našich příjmeních můžeme tedy uzavřít konstatováním, že naše příjmení mají velmi starý původ, ale jejich dědičnost je výrazně mladšího data. V našich zemích se všeobecněji rosazuje až v 16. a 17. století. Definitivně se ustálila dokonce až v 18. století.

Velký reformátor na trůně, císař Josef II., tehdy (v r. 1780) nařídil: 1) povinnost je mít, 2) jejich ustálení a dědičnost. Toto nařízení bylo zaměřeno hlavně na skupiny obyvatel, které stály na okraji společnosti ( kriminální elementy apod.). Naši předkové už tehdy svá příjmení dávno měli a dědili.

3.

V minulém čísle jsme si objasnili, že mnoho našich příjmení vzniklo z přezdívek. Přezdívky vznikají stále znovu zvláště tam, kde je třeba rozlišovat více lidí stejného příjmení. Každý jen trochu zcestovalý člověk jistě zaznamenal, že pro určitý kraj jsou typická některá příjmení, zatímco jiná se tam téměř nevyskytují. Když jsem přesídlil ze středních do jižních Čech, brzy jsem zjistil, že se tam nevyskytují jména Breburda, Nešuta, Slabyhoud, Vejmelka, Páša a další jména, která jsou zde častá.

V Posázaví se zato obtížně hledají např. jména Klabouch, Míka nebo Pouzar, která jsou zcela běžná na Budějovicku. Na Benešovsku byla hojně rozšířená příjmení Škvor, Voslář, Půhoný nebo Urbanides. Naproti tomu jmenuje-li se někdo Kramář nebo Metelka, je pravděpodobné (ale ne jisté), že pochází z Podkrkonoší.

Někdy na to stačil jeden čiperný pradědeček. Ve Velkých Karlovicích na východní Moravě žil počátkem 19. století Tomáš Ország. Tento pohledný poštmistr
měl ze dvou manželství celkem 32 dětí. Několik jich zemřelo v dětském věku, děvčata se provdala a změnila příjmení, přesto však stále zbylo dost synů, kteří
v rodných Karlovicích zůstali a založili své rodiny. Následkem toho žilo ve Velkých Karlovicích ještě za první republiky několik desítek Országů.

Podobnou situaci zažily i pošumavské Stachy. Tam se počátkem minulého století více než 50 % populace jmenovalo Kraml, Kůs, Stach nebo Voldřich. V takovýchto případech se přímo nabízelo používání přezdívek k rozlišení jednotlivých Stachů nebo Voldřichů.

Podobný případ nastal v rodišti mého otce, ve východočeských Trojovicích. V tomto kraji patřilo jméno Chvojka k nejčastějším, takže nepřekvapí, že v malých Trojovicích se jich sešlo hned pět. Aby si je lidé nepletli, dostal jeden přezdívku Malý, druhý Velký, třetí Černý, čtvrtý Kaplička (bydlel u kapličky) a poslední Prťák (podle zaměstnání, byl švec). Zajímavé je, podle čeho byly přiděleny první dvě přezdívky. Rodina Velkých Chvojků byla sice drobného vzrůstu, zato vlastnili nejvíce polí ve vesnici. Můj otec a všichni jeho bratři sice byli vysokých postav, přesto byli Malí Chvojkové, protože jejich otec vlastnil pole jen o málo větší než průměrnou zahradu.

Vypovídá to o tom, že stupnice hodnot se v průběhu času sice mohou měnit, ale majetek byl a zůstává prioritou.

Tato krajovost příjmení je vlastně poněkud překvapivá. Od roku 1848, kdy byla u nás zrušena robota, se naši předkové začali stěhovat do měst, kde hledali pracovní příležitosti nebo možnosti ke studiu. Začalo tak mísení našich příjmení, které pokračovalo po celé uplynulé století. Přesto se i dnes stále ještě s tímto jevem, tedy s krajovostí příjmení, setkáváme. Přesto existuje řada příjmení, se kterými se můžeme běžně setkat kdekoli v Čechách nebo na Moravě.

Sotva někoho překvapím konstatováním, že nejčastější české příjmení je Novák. Zajímavější je pohled na další příčky: Tak na 2. místě se umístil Svoboda, následují
3. Novotný, 4. Dvořák, 5. Černý, 6. Procházka, 7. Veselý, 8. Pokorný, 9. Kučera, 10. Jelínek, 11. Hájek, 12. Růžička, 13. Zeman, 14. Fiala, 15. Beneš, 16. Král, 17. Čermák, 18. Marek, 19. Kadlec, 20. Švec, 21. Kolář atd. atd.

4.

Mezi nejstarší a nejběžnější česká příjmení patří ta, která vznikla z křestních jmen. Většina z nich prošla různými jazykovými změnami. Josef Beneš ve své vynikající práci O českých příjmeních uvádí například příjmení, odvozená od křestního jména Jakub: Kuba, Kubů, Kubík, Kubín, Kubovec, Kubovčík, Kouba, Kubas, Kubis, Kubák, Kubát, Kubašta, Kubišta, Kubata, Kubeček, Kubálek, Kubínek, Kuboušek, Kubice, Kubina, Kuběna, Kubal, Kubalík, Kubelík, Kubele, Kubera, Kobus, Kupsa, Jakoubek, Jakubík, Jakoubě atd.

Jako příjmení se vyskytují téměř všechna křestní jména. Každý jsme se setkali s někým, kdo se jmenoval Petr nebo Pavel, jeden z našich nejslavnějších letců na západní frontě se jmenoval František ( příjmením!), zde v kraji se vyskytovalo jméno Bohuslav nebo Jindřich, v Budějovicích jsem učil děti Karlovy, Mikulášovy, Honzovy. Snad jedinou výjimkou je jméno Jiří, od kterého by se špatně tvořil ženský protějšek (paní Jiří?, Jiříová ?). Zde si naši předkové pomohli zdrobnělinami:
Jména Jirka, Jiřík nebo Jiříček jsou poměrně běžná.

V těch případech, kdy je příjmením křestní jméno v nezměněné podobě, může dojít je zdvojení jména. Například hudební skladatel a sběratel lidových písní se jmenoval Jindřich Jindřich, na hřbitůvku u rybníka Svět poblíž Třeboně je pochován Jan Jan. (Což je mimochodem jedno z nejkratších jmen, s nimiž jsem přišel do styku.)

Většina křestních jmen, která se stala příjmeními, prošla jazykovým vývojem. Je zřejmé, že jména Janík, Janáček, Janoušek nebo Janda jsou odvozena od jména Jan. Ne vždy si však uvědomíme, že například jméno Bárta pochází z křestního jména Bartoloměj, Beneš ze jména Benedikt nebo Šebek ze jména Šebestián. O stáří jmen tohoto typu svědčí skutečnost, že u některých šlechtických rodů je můžeme sledovat daleko do středověku ( např. Jeníkové z Bratřic, Lvové z Rožmitálu nebo Vratislavové z Mitrovic).

Méně často nicméně také se vyskytují příjmení, která vznikla z ženských křestních jmen. Osobně jsem se setkal s příjmeními Jana a Maruška, J. Beneš uvádí také
Zuzka (také Zuska) a Žofka. Občas se vyskytnou také příjmení, která vznikla z ženských křestních jmen odtržením koncovky, např. Barbor, Hedvík, Klár, Rebek nebo Rozín.

Další častou skupinu našich příjmení představují ta, která jsou odvozena nápadných tělesných znaků. Sem patří jména typu: Hrbek, Hrbáček, Hrbatý, Hrbolka. Shrbený, Kulha, Kulhavý, Kulhánek, Bezruký, Bezouška, Beznoska, Šilhavý, Šilha, Šilhán, Píha, Pihík, Pihera, Piháček, Vosejpka, Hubička, Hubínek, Hubáček,
Zoubek, Zubka, Zubatý,

Štíhlí až hubení bývali zváni Bidlo, Hubený, Kostka, Kostečka, Kostrou, nebo Kostrhoun. Naopak ti silnější dostávali jména Břicháček, Bříško, Teřich, Soudek, Suda, Sud apod. Jmenuje-li se někdo Drtina, znamená to, že některý z jeho prapředků byl drobné, štíhlé postavy.

Je skoro k nevíře, kolik našich jmen je odvozeno od vlasů a jejich úpravy: Vlasatý, Vlasák, Kudrna, Kudrnáč, Kudrlička, Kadeřávek (případně Kadeřábek), Kučera, Chochola, Pačes, Vrkoč, Podhola, Rulík, Rulíček ( a Rulíšek), Šístek, Chundela, Fous, Fousek, Chlup, Chloupek, Chlupáček. Kdo měl už po starostech, ke kterému holiči chodit, se jmenoval Holý, Holec, Holeček, Lysý, Lysák nebo Plešák. Na konci této skupiny můžeme zařadit jména typu Bílý, Šedivý, Šerý,
Černý, Černoch. Modrý, Zelený, Červený nebo Žlutý.

5.

Zvláštní skupinu našich příjmení tvoří ta, která jsou odvozena od vlastností nebo od způsobů chování. Sem patří jména jako Pýcha ( častěji Pícha, také Pejcha), Pokora, Pokorný – těch je mnoho, zato málo je Neústupných, velmi časté je jméno Veselý, vyskytne se i Smíšek, dost je Stejskalů, jen občas se vyskytnou jména Neveselý, Smutný, Smutka nebo Trampota. Naši předkové si zřejmě rádi popovídali. Dá se tak usuzovat podle toho, že jméno Hovorka patří mezi častá, zato Mlčáků a Mlčochů je málo. Kdo vládl hlasem mocným, si vysloužil přezdívku Hlasivec nebo Lomoz, kdo nikoli, byl Tichý, Ticháček nebo Tichota.

Další skupinu tvoří příjmení odvozená od příbuzenských vztahů. Zní to učeně, přesto jsme se s nimi všichni setkali. To jsou totiž jména typu Strýc, Strejček, Švagr, Švagera, Tatíček, Synek, Baťa (staročesky hlava rodiny), Batík, Dědek, Matička, Vnuk, Vnouček ( časté v tomto kraji), Kmotr, Kmoch nebo Sirotek.

Další jsou příjmení odvozená od společenského postavení, např. Císař, Král, Kníže, Hrabě, Princ, Vejvoda, Šlechta, Pán, Zeman, Vladyka, Štvrtník ( tady jsou dvě možnosti – buď jeho předek byl čtvrtním hejtmanem ve městě nebo spíše vlastnil jen čtvrt lánu), Rychtář, Konšel, Starosta a na konci se skromně krčí Podaný.

Mezi nejčastější příjmení patří (celosvětově) ta, která jsou odvozena ze zaměstnání.

Naši předkové byli převážně zemědělci, což dokazují jména Hospodář, Hospodářský, Sedlák, Sedláček, Chalupa, Chaloupka, Chaloupecký ( také Chalupecký), Domkář, Zahradník (původním významem ten, kdo měl pole velké jako zahradu), Podruh, Podroužek, Rataj (staročesky oráč), Mlatec, Skoták, Volák, Voslář ( vykytovalo se na Benešovsku).

S kovem pracovali Kovář ( Kovařík, Kovařovic atd.), Kosař, Kotlář, Mečíř, Nožíř, Platnéř ( vyráběl pláty k brnění), Zámečník, Lžičař, Šrubař, Pilař nebo Zvonař. Těžbě rud se věnovali Horník, Havíř, Šichtař, Štajgr ( hornický předák ), Kverk ( důlní podnikatel), Puchýř ( věřte tomu nebo ne, to byl drtič rudy) nebo Pucherna.

Se dřevem pracovali Tesař, Kolář, Koloděj, Kočárník, Korbář, Nápravník, Bednář, Truhlář, Stolař, Soustružník, Vřetenář a Metelák ( výrobce košťat).

Nemálo našich předků se věnovalo zpracování textilu. Odtud pocházejí příjmení Tkadlec, Kalčík, Kadleček, Pláteník, Soukeník, Mezulánek ( mezulán byl druh bavlněné látky), Postřihač, Bělič, Krejčí (se spoustou jmen příbuzných), Kabátník, Švadlena, Punčochář, Provazník nebo Vlnař.

Kůže nebo kožešiny zpracovávali Kožešník, Kloboučník, Koželuh, Jirchář, Švec, Sedlář, Řemenář, Cankář ( vyráběl uzdy) a Vačkář (ten vyráběl váčky na peníze).

Potraviny pro náš stůl vyráběli a připravovali Řezník, Masař, Pekař, Perníkář, Mlynář, Stárek, Mládek, Prášek, Sládek, Koštýř, Páleník, Vinopal, Voctář, Olejník, Krupař nebo Kuchař.

Ne všechna příjmení, která vznikla z názvu povolání, se dají zařadit do právě vyjmenovaných skupin. Připomeňme např. jména Kantor ( původní význam = zpěvák), Farář ( nebo Falář), Kněz, Kaplan, Děkan, Biskup, Opat, Papež, Hudec, Houdek, Trubač, Varhaník, Bubeník, Basař, Muzikant, Muzikář, Ouředník, Šafář, Dráb, Hajný, Lovčí ( toto pěkné staročeské jméno se vyskytuje na Českobudějovicku), Voborník ( střežil panskou oboru), Holota ( měl na starosti smečku psů), Kramář, Kupec, Šantrůček ( to nebylo moc lichotivé označení, zavánělo lichvářstvím), Krčmář, Šenkýř, Kočí, Forman, Plavec, Přívozník, Zedník, Polír, Šindelář, Doškář, Líkař, Felčar, Kulíř (tesal kule do praků), Kameník, Lokaj nebo Štolba. V Pyšelích se kdysi vyskytlo jméno Kárník. S jeho původem jsem si nevěděl rady, až u Z. Wintra jsem se dočetl, že tak byli označováni ženatí tovaryši, „kteří vandrovali se ženami, vezouce na káře chudičké svršky a děti své“.

Závěrem připomeňme ještě malou skupinu příjmení, která jsou odvozena od náboženství. To jsou jména typu Křesťan, Říman (pevný v katolické víře), Zborník ( to byl naopak nekatolík, který docházel do sboru), Pikart, Vandělík, Luter, Lutrýn, Beran (urážlivé označení zarputilého nekatolíka), Pohan, Žid nebo Žídek.

6.

Další poměrně častou skupinu představují příjmení odvozená od místa původu nebo bydliště. Jejich rozšifrování bývá prosté: Je jasné, že Zábranský bydlel za bránou, Záborský za vodou, Zápotocký za potokem, Podskalský pod skálou, Podstránecký pod strání. Koutský (také Koutecký, Koucký či Kaucký) v koutě atd. Kromě jmen tohoto typu (Zákostelecký, Nademlejnský, Zárybnický atd.) sem patří také např. jména Horák, Kopecký, Podlešák, Měšťan či Dědina.

Občas se také setkáváme s místními jmény, která se v nezměněné podobě stala příjmením, např. Brandejs, Hradec, Načeradec, Opava, Sobotka nebo Tábor. Mnohem častější jsou však jména odvozená, většinou příponou –ský (Kolínský, Sušický, Votický atd.). Zmínku si zaslouží, že jména tohoto typu se dosti často vyskytovala u našich Židů. Když na počátku 19. století jeden z nich, kteří byli usedlí v Pyšelích, přijal křesťanskou víru, obdržel při křtu jméno František Pyšelský (Tím samozřejmě není řečeno, že každý, kdo se jmenuje Jičínský, Týnecký atd. musí mít židovské předky).

Dosti častá jsou příjmení odvozená z názvu národů. To jsou jména typu Čech, Čečka, Český, Moravec, Morávek, Hanák, Slezák, Slovák, Slováček, Polák,  Poláček, Němec, Němeček, Bavor (také Babor), Frank, Hes, Oberpfalzer (rozšířené na Budějovicku), Štajer, Tyrol, Rakušan, Uher, Ungar, Maďar, Charvát, Srb,
Švejda, Turek, Španihel, Vlach (= Ital), Švejcar, Rus, Tatar nebo Cikán.

Mezi velmi častá příjmení patří ta, která jsou odvozena z názvu rostlin, živočichů nebo věcí. Tak např. z názvu pokrmů jsou odvozena příjmení typu Polívka, Kysela, Vomáčka, Chlebec, Rohlíček, Žemlička, Houska, Calta, Buchta, Doleček, Kobliha, Topinka, Oplatka, Krajíc, Patka, Kůrka, Haluška, Svítek, Měchurka, Návara (= jídlo jen trochu povařené), Pečenka, Slanina, Klobása, Sekanina, Rosol, Smetana, Syrovátka, Tvaroh, Homolka, Cukr, Medek nebo Kvasnička.

Od názvu šatstva nebo obuvi pocházejí příjmení Bačkora, Trepka, Podešva, Kabát, Kožíšek, Rubáš (vyskytlo se v Pyšelích), Lacl, Opasek, Knofl íček, Čepička (kdysi všemocný armádní generál dožil v nedalekých Senohrabech), Plátenka nebo Plachta.

Také různé předměty běžného denního života se mohly stát základem pro některá příjmení, např. Korčák (staročesky hrnec), Kuthan, Korbel, Žbánek, Škop, Škopek, Košíček, Mošna, Brašna, Krb, Krbec, Krbeček, Podlaha, Stropek, Souhrada (plaňkový plot), Kuchyňka, Sednička, Pokoj, Šalanda, (místnost pro chasu ve mlýně), Spilka ( kvasírna v pivovaru), Popílek, Popel, Pomyje atd.

7.

Velmi rozšířená jsou příjmení odvozená ze živé přírody. Často vznikly na základě přirovnání, např. hezký jako květ, neústupný jako dub, hluchý jako pařez., čiperný jako brabenec, neohrabaný jako medvěd. Do této skupiny patří příjmení Květ, Růžička, Fiala, Barvínek, Salátek, Meloun, Malina, Houba, Hruška, Švestka, Jehlička, Borovička, Pařízek, Kořínek, Kocourek, Zajíček, Liška, Sysel, Ptáček, Slavík, Skřivanec, Čáp, Laštovka, Jeřábek, Ryba, Kapr, Vokoun, Štika, Brouk, Blecha, Žížala, Včelička, Motejl, Pilous, Škvor atd. atd. Mohli bychom vyjmenovat bezmála všechno, co zde žije nebo roste.

Poslední početnější skupinu našich příjmení tvoří jména slovesného původu. Naši předkové stihli leccos: Někdo Chvátal, jiný Nechvátal, další Nesnídal, Nesvačil, Nevečeřal ( to“a“ ukazuje na moravský původ), Nekvasil ( jelikož kvas znamenal pro naše předky především hostinu, řekli bychom moderně, že se nezúčastňoval rautů), Koukal, Strouhal, Sušil, Vysušil, Vomastil, Vozáb (také Vozíval, čili Omrzl), Nemeškal, Zmeškal, Zvelebil a řada dalších. Statisticky je dokázáno, že jména tohoto typu se častěji vyskytují na Moravě než v Čechách. V Pyšelích se vyskytla také jména tohoto typu, např. Budil. Chvátal, Platil, Stavěl, Vykoukal, Plíhal, Prášil, Zazvonil, Zíval nebo Zamrazil.

Zbývají některé skupiny zřídka se vyskytujících příjmení. Např. neslušná jména se zachovala častěji v cizím prostředí (např. mezi potomky vystěhovalců do Vídně či do Ameriky), kde tato jména nikomu nic neříkají, tak jen občas se vyskytnou jména typu Jebavý (původně čiperný), Vošoust, Píč nebo Zmrhal. Zachovala se i
jména, která svůj původní neslušný význam už dávno ztratila. Jmenuje-li se někdo např. Kepka, pravděpodobně neví, že označení „Ty kepko jedna“ znamenalo pro naše předky ve středověku těžkou urážku, po níž nejednou šel meč z pochvy ven. Kepka byl totiž název pro ženskou sukni a přeneseně tak pro všechny, kdo za těmito sukněmi čiperně běhali.

Vedle jmen neslušných existuje i skupina jmen, řekněme nelibozvučných. Jména jako Dřevo, Stehno, Koza, Volek, Pazneht nebo Vyžrálek jsou samozřejmě jména jako všechna ostatní a sousedé a známí už si na ně většinou dávno zvykli, přesto je občas pochopitelná snaha je nahradit alespoň pseudonymem. Těžko vydávat lyrické verše pod pravým jménem např. Antonín Pazneht… Občas se setkáváme s tendencí je alespoň trochu vylepšit. Tak se z Pecivála stane Pecival, z Pomyje (kdysi vyhlášený lékárník na Hluboké) Pomíjel. (Tak značil své obrazy jeho výtvarně nadaný syn).

Občas se setkáváme i se jmény zkomolenými či pravopisně nesprávnými, jako jsou např. Sisel nebo Zyma. Některá zkomolená jména vznikla v česko-německém prostředí. Víme-li, že v němčině se skupina „sch“ čte „š“, pochopíme, že zdánlivě nelogická příjmení Šejbal nebo Šítal původně zněla Schejbal a Schytal.

Na moravský původ ukazují příjmení typu Zháněl, Zhýbal, Malučký, Jakóbek, Přindáš, Babica, Hlavica nebo Juřica. Ze střední nebo východní Moravy pocházejí příjmení Gajdoš, Gazda,, Grygar nebo Grmela, v českých příjmeních se totiž s hláskou „g“ prakticky nesetkáváme.

Na závěr ještě zmínku o jménech kuriozních. Nejkratší příjmení, se kterým jsem se setkal, má pouhá dvě písmena – Uc. S jeho původem jsem si nevěděl rady do té doby, než jsem se dozvěděl, že německý Ulrich (česky Oldřich) se podomácku oslovuje Utz ( čti Uc ). S nejdelším příjmením přišel do styku můj otec, když dostal do rukou vkladní knížku, kterou založil jistý pan Rádsetoulával.

Tím můžeme zakončit letmý pohled do historie českých jmen a příjmení a jejich třídění. Je velmi pravděpodobné, že právě své jméno jste tu hledali marně. Je mi to líto, ale nebylo možné zde uvádět všechna. O jejich bohatství se přesvědčíte snadno: Stačí vzít do ruky telefonní seznam.

Českými příjmeními se zabývala řada autorů: Palacký, Winter, Flajšhans, Jílek-Oberpfalzer atd., důkladnější je však práce Josefa Beneše O českých příjmeních. Budete-li v ní hledat něco bližšího o svém jménu, připravte se však na to, že nemá rejstřík, takže nezbývá než ji důkladně prostudovat. V českém prostředí se také vyskytuje řada jmen cizího původu. Jim se budeme věnovat v příštím čísle tohoto listu.

PhDr. Jiří Chvojka