Převzato z Josef Holub, Stanislav Lyer: Stručný etymologický slovník jazyka českého - SPNP 1978

Několik poznámek z historické mluvnice

Indoevropské souhlásky a samohlásky prošly při přechodu do slovanštiny (a rovněž tak do řečtiny, latiny, germánštiny aj.) četnými změnami, z nichž některé jsou zvlášť význačné. Hlásky, které si v jednotlivých ide. jazycích vzájemně odpovídají a dají se uvést podle určitých hláskoslovných zákonů na ide. stav, nazýváme střídnicemi. Aby při výkladu jednotlivých hesel ve slovníku nebylo nutno se stále k těmto změnám vracet, poukazuje se na ně příslušným paragrafem (§ 4).

Pro rychlejší orientaci jsou poučky uvedeny v přehledných diagramech a opatřeny
četnějšími příklady z hesel slovníku. Uživatelům slovníku jistě také poslouží typický
příklad v záhlaví poučky.

Srovnáváním jazykových jevů v určité skupině jazyků se dochází ke společným předpokládaným prajazykovým základům (např. *sed-1): čes. seděti, lat. sedere, něm. setzen § 4, řec. hedzomai sedím § 5, srov. kat-hed-ra; *dō řec. dōron, lat. dōnum, čes. dar § 9 apod.1)

§ 1. Jazyky kentumové a satemové
§ 2. Souhlásky přídechové
§ 3. Souhlásky labializované
§ 4. Germánské posouvání souhlásek (Lautverschiebung)
§ 5. Indoevropské s
§ 6. Praslovanské jery (ь, ъ)
§ 7. Praslovanské nosovky (ę, oocasek)
§ 8. Indoevropské dvojhlásky
§ 9. Praslovanské dloužení
§ 10. Praslovanský přesmyk
§ 11. Měkčení souhlásek
§ 12. Střídy
§ 13. Některé jiné praslovanské změny
§ 14. Hláskové změny ve staré češtině