Etymologie


Zdroj: Pavel Eisner: Čeština poklepem a poslechem, Pražské nakladatelství Jiřího Poláčka a B. Just, Praha, 1996-1997 (1. vydání 1948)
Převzato z http://www.scienceworld.cz/sw.nsf/ID/C1256CB8004086B3C1256C4B004EF952

Barva: Na odvození z německého die Farbe není nic tak zvláštního. Zajímavější je, že s barvou je v češtině spojena také jistá nekalost, nepřirozená nalíčenost, lest, předstírání. Viz rčení "přiznej barvu".

Cizák: Koncovka "ák" značí negativní postoj vůči označovanému. Z neutrálního cizince se stane cizák, z žida židák, z Prusa Prušák.
Tam, kde kromě slova s koncovkou "ák" řádné jiné neexistuje, však mizí i tento nepřátelský podtón. Polák či Eskymák jsou slovy zcela neutrálními.
Tak protože se přestalo již používat slovo Pražan, stal se i Pražák, pro Eisnera ještě lehce pejorativní, již normálním označením.

Červánky: Je docela zajímavé, že čeština vůbec neodlišuje ranní a večerní červánky, asi jako kdybychom měli stejné slovo pro západ i východ slunce nebo pro večernici a jitřenku. (Obdoba: anglické "tide" je příliv i odliv, Angličané však mohou oba termíny i odlišit, např. říct "flux nad reflux", byť to zní poněkud technicky.)

Devět: něčeho. Je velmi zvláštní, že v češtině se číslovky od 5 nahoru pojí se 2. pádem. V jazycích germánských ani románských takový jev neexistuje.

Dobytek: dobytek byl původně jakoukoliv věcí získanou či spíše ukradenou (dobytou). Alespoň už víme, co loupežníci kradli nejraději :-). Obdobně "nábytek" byl původně prostě něčím nabytým - daly se tak označit třeba nemovitosti či půda.

Dým: jaký je vlastně rozdíl mezi kouřem a dýmem? A co mezi slovesy kouřit - dýmat - čoudit - čadit? :-) Nebo rozdíl mezi vodníkem a hastrmanem?
Myslím, že v obou těchto případech se již cítění jazyka od doby Eisnera poněkud odchýlilo... Eisner každopádně tvrdí, že vodník je banální, vhodný leda tak do folkloristické studie, zatímco hastrmana bychom se mohli dokonce za určitých okolností i bát, je to tajemná nadpřirozená bytost.

Hloupý: Slovo etymologicky nijak nesouvisí s "hloubkou", přesto se však takové spojení vnucuje. Hloupost je pak v češtině jaksi propastná :-), obtížně vykořenitelná či napravitelná.

Hmyz: Pavlu Eisnerovi zní slovo odporně, asociuje s hnisem a hnusem.

Hrůza: je zajímavá svým stupňováním "hrůza hrůzoucí" (obdobou jest tma tmoucí). IMHO v tomto okamžiku již přestává být hrozná či hrůzná, ale stává se spíše zajímavou až starosvětsky půvabnou, podobně jako klasické anglické detektivky a gotické horory.

Hvězda: Eisner si stěžuje na nedostatek rýmů na toto slovo (pravda, jak moc se v tom liší anglické star). Neuvádí rým hvězda-nezdá, který je sice obstojný, ale také strašně ohraný.
Podobně banální jsou rýmy na slovo láska (cháska, praská, páska, cháska, vráska, mlaská...). Jak potom napsat v češtině kloudnou milostnou báseň? :-)

Chlum: Kolik slov máme pro zvlnění na pevnině, jak málo naopak pro vlnu vodní (de facto jen jediné). Samozřejmě, ohledně věcí týkajících se moře je čeština logicky jazykem chudým.

Jezero: krásné slovo (poznámka Pavel Houser: snad dokonce souvisí s keltským Iser, podobně jako Jizera?), na rozdíl třeba od rybníka. Ten je trapně realistický a směšný. V beletrii bychom si na rybník měli dávat pozor.

Jitřenka: německé Morgenstern či anglické Morning Star dokáže čeština vyjádřit jedním slovem, podobně jako u Večernice.

Klekánice: zajímavé je, že tato bytost prý nemá bezprostřední obdobu v jiných jazycích. Jinak klekání souvisí s tím, že se při příslušném odbíjení klekalo.

Kobalt: Jak už jsme na Science Worldu psali, slovo je odvozené od německého důlního skřítka kobolda a prvek se proto měl v češtině nazývat ďasík. Zajímavé však je, že jméno skřítka nese i kov nikl.

Koupel - lázeň: Eisner se pokouší odhalit, jak se obě slova liší. Od 40. let, kdy byla práce napsaná, však došlo k jistým asociačním posunům. Jak se liší koupel od lázně pro nás?

Léto: Zajímavé je, že my počítáme roky na "léta", Skandinávci na "zimy". (Obdoba: Taktéž neděle je kromě sedmého dnes synonymem pro celý týden.)

Lišej, lišejník: Nic proti lišejníkům, jsou jistě sympatické. V obou slovech však vězí "lichost", levota. A co motýl lyšaj, asociuje vám podobně? (naproti tomu liška, byť taktéž lstivá, je asi spíše lysá než lichá)

Loupežník: jak se přesně liší loupežník, lupič a raubíř? Loupežník je zřejmě založen romantičtěji, měl by žít spíše v lese a nespecializovat se na bytová vloupání, rozdílů však bude více.

Motýl: Motýl se podle Eisnera češtině nepovedl (IMHO to slovo není tak špatné), byť je to stále lepší než anglická máslová muška butterfly či německý Schmetterling. V češtině je však jistě sympatická můra i lyšaj.

Nenávist: Příliš se táhne, není dost ostrá. Spíše něco jako závist, pomluva anonymním dopisem, žádná výzva k souboji a boj na život a na smrt.

Nestvůra: jaký je vůbec rozdíl mezi slovem a jeho opakem, tedy mezi nestvůrou a stvůrou?

Ochechule: ochechule není přes veškerou snahu siréna, rozhodně by nemohla Odysseovy námořníky ani nikoho jiného vábit svým zpěvem.

Omáčka: Namísto lahodného sosu je toto jakási podivná a zjevně nevábná kapalina, ve které se maso zřejmě máčí. V anglickém sauce je přítomná kořeněnost, v latinském salsa zase minimálně sůl, omáčka je naproti tomu směšná. Podle Eisnera platí totéž pro polévku, která zase vzbuzuje dojem, že s ní něco poléváme.

Ortel: slovo souvisí s ordáliemi, božími soudy ve středověku.

Smrt: Slovo smrt má v češtině obtíže s vhodným rýmem (chrt je spíše směšný, stejně tak krt či škrt, další výrazy pomiňme :-)), podle Eisnera je však navíc podivně nepatetické a jaksi technické. Není žádný zvláštní důvod k otázce, zda po "smrti" ještě něco bude, české slovo v sobě neobsahuje transcendentní výzvu :-).
(poznámka Pavel Houser: co asociace smrt-smrk, tedy představa smrti jako nehybného monokulturního lesa, ztěžklého, kde se nic neděje, barva listů se nemění apod.? Druhá otázka: Co synonyma a opisná slova pro smrt, "zubatá", "kmotřička" apod.)

Tch - dvojhláska již v sobě podle Eisnera obsahuje jaksi negativní podtón. Tchán. Tchoř. Tchyně. Vtipy o tchyních nejsou příliš veselé a jaksi ihned hořknou na jazyku, stísňují.

Tíseň: Slova tohoto typu obsahují v češtině často představu stísnění. Kromě tísně sem patří ještě úzkost či stesk (= stisk).

Umrlec, kostlivec: Jsou rodu mužského a nemají vůbec přechýlenou podobu. Spravedlivější je v tomto ohledu upír, nebo pohlavně neutrální strašidlo. Může se zemřelá žena stát umrlcem či kostlivcem?

Vlna: Nedostatečně jemná diferenciace češtiny je pochopitelná, když jde o slovní zásobu spojenou s mořem. Méně pochopitelné je, že náš jazyk je chudý taktéž co se týče větrů: odlišujeme snad jenom severák, jinak různé brízy a fény jsme museli převzít (poznámka Pavel Houser: Máme ovšem ještě meluzínu).

Vřesoviště: Toto slovo podle Eisnera asociuje spíše se záhonkem 2 krát 3 metry než aby mohlo nějak adekvátně postihnout rozlohy tohoto porostu ve Skotsku. Anglické "moor" není totéž co vřesoviště, české slovo je krotké, patří ke kultivované, tisíce let obdělávané a taktéž krotké krajině.

Zákeřník: Původně lotřík záludně se skrývající za keřem (podobná záludnost jako u po-tmě-šilce).

Žádný: Slovo úplně obrátilo svůj význam. Žádný je totiž odvozeno od žádaný. Vůle je popřena, přání nemají šanci na naplnění. Nihilistický rozměr češtiny :-).

Žula: Pavel Eisner velmi chválí původní české názvy minerálů, chemických prvků i sloučenin. Žula, octan, porfyr, čedič...


Převzato z http://www.fi.muni.cz/~imladris/cervena/vidy.html

Jak jsem učil češtině
Pavel Eisner

    Když jsem byl na studiích, vytloukal jsem život, jak se dalo. To po česku znamená, že jsem učiteloval po rodinách. Zejména jsem učil češtině. A neřekli byste, jak člověk nakoukne češtině do útrob, a dokonce i pod podsazení, učí-li českému promlouvání nečecha jako poleno. A pamětliv toho, čeho mě bezděky in punkto češtiny naučili žáci líní i horliví - a líní ještě víc než horliví nepřestanu Vám tvrdit a prohlašovat a přísahat: Člověče český, chceš-li se trochu naučit česky, popadni nejbližšího cizince, který se ti namane a uč ho česky. A nechce-li dobrovolně, dej si ho přidělit národním výborem nebo jinou vrchností. Ba měly by na to zvláštní paragrafy být. A tomu cizinci třeba i plať za ty hodiny, které mu dáváš, ono se ti to, věř mi, vyplatí.

    Nu tak tedy mezi mými žáky byl i vrchní stavební rada z tehdejšího místodržitelství. Chodil jsem k němu do bytu v Jungmannově ulici na Novém městě pražském a zasvěcoval ho do tajů jazyka Libušina. Pán v létech, táhlo mu na šedesátku, urostlý a milý člověk s krásnou tváří, sálala z ní inteligence a pevná vůle, a život daný práci, nebřídilsky zdatné. Zde dovolte, abych pověděl, že není žena nejkrásnějším tvorem Stvoření, je jím stárnoucí muž nebo stařec. Ovšem vydaří-li se!

    Tak tedy můj vrchní stavební rada, krásný podzimní mužností, byl to dobrý žák. Kupodivu bystrý a horlivý. Ale když jsme se dostali ke kapitolám o českém slovese, padl na mne třas. Věděl jsem, co teď přijde. Napíše mi, jako napsali dosud všichni v tu ránu, když jsem začal vykládat české sloveso, tedy slovesné vidy, že teď nemají čas, že se zas přihlásí na jaře nebo na podzim. Tak magicky působívají na žáky nečeského původu vidy českého slovesa. Tedy aspoň na mé žáky tak působily.

    A teď šlo o mého nejmilejšího proselytu češtiny. Pane Bože můj. I sebral jsem všecku odvahu a řekl mu, já, devatenáctiletý kluk, tomu krásnému starci: "Pane vrchní rado, teď přijde učivo těžké, velmi těžké, ale je to fantastické s tím českým slovesem. Prosím nezlobte se, já za to nemůžu, já jsem to nevynašel, na mou duši. Ale je to nad každou představu, ještě žádný nečech se tomu nenaučil. Tak se prosím nezlobte, ale je to opravdu fantastické."

    Vrchní stavební rada Theodor Brandt nasupil krásné houštiny obočí a řekl: "Ja. Fantastické. Nu tož, budeme videt. A je to tak tešké, jako gorejské, ne frejské sloveso?". "Ale, jako řecké sloveso, pane vrchní rado, myslím, že to je alespoň tak těžké!" "A alespoň, no tak uvídáme. No tak, Vy už začínajte." "Uvidíme a začněte, pane vrchní rado, ráčíte vidět, jak je to těžké. A vůbec lze, lze i empiricky, že, jen tak podle zvyku, zvykem a cvikem." "Á, lze endericky, á, a lze taky, hm, zyztemátycky, anó? A jak myslíte Vy, co je lepčí?" V tom okamžiku mne posedla sebevražedná touha po propasti. Vychrlil jsem ze sebe: "Pane vrchní rado, žáku s tak skvělou inteligencí bych doporučoval nejdříve povšechnou systematickou orientaci, ale nezlobte se, prosím, nestřílejte na mne, já udělám, co mohu, ale já za to nemůžu, říkám znovu, já to nevynašel." Vrchní rada Theodor Brandt se na mne upřeně zadíval: "Proč Vy se mě báte, člověče - nebo bojíte? No proč Vy se tak báte? Já Vás nebudu zaščelovat. Nemejte stracha. Ne, ne, ne, strach nebo strachu? A strach - nebo strachu?, genitivus, negativus. No tak jen se nebávejte, ne, ne, zyztematýcká orientace o tech videch bude moc uspěšná, ne, nebo prospěšná? No a Vy se nebáte - nebo nebávejte. Já budu sebrat, jak ržikáte Vy, rozum do hrsti, že ano, no tak můžete začínat. Ne, ne, ne, začít nebo začnout?"

    Mohl jsem a tak jsem tedy začal. Začal jsem, z uzoufané duše s pověstným hrdinstvím zbabělců, rychlostí kulometnou hlásat a hlásit, oznamovat, věstit, sdělovat, vyhlašovat, deklarovat, proklamovat, přiklady a případy dokládat, ilustrovat a dokumentovat, že: rozlišujeme v češtině podle kolikosti a podílnosti děje slovesa jednorázová a slovesa iterativní, neboli opětovací, dále slovesa frekventativní, neboli opakovací a slovesa distributivní, neboli podílná. Podle dokonavosti děje slovesa inperfektivní, neboli nedokonavá a slovesa perfektivní, neboli dokonavá. Podle trvání a fázovitosti děje slovesa momentální, neboli okamžitá a slovesa kontinuativní, dále slovesa inkohativní a slovesa efektivní, přičemž slovesa inkohativní a efektivní mohou být buď inperfektivní nebo perfektivní, pročež pro lepší rozlišení říkáme perfektivnímu inkohativu ingresiva a perfektivnímu efektivu finitiva. Aniž si však, nechceme-li zde zbloudit, smíme slovesa finitivní, neboli končící zaměňovat se slovesy terminativními, neboli omezovacími. A že vedle toho české sloveso dovede vyjádřit i míru děje, míru malou, třeba i pro pouhé náznakovosti, a zase i míru náramnou, takže, kdyby pan vrchní rada z toho chtěl povyletět z kůže, tak by to nebylo ještě tak zlé, jako kdyby se z téže kůže vynalítal několikrát za den. A že dále, a to už jsem byl opilý sadismem, na doplnění těchto prostinkých zákonitostí vidových máme tedy vymoženost, že české sloveso kausativní, neboli účinné poznáme už podle předpony, takže nestačí, chtěl-li by se někdo pro to všechno věšet na hák ve zdi, nýbrž se musí pověsit na ten hák. Pověsit, pane rado, jinak nevisíte! No tak tedy prosím, pane vrchní rado, bychom byli jaksi zhruba hotovi, víc už toho pro první potřebu není, ale i to co jsme si uvedli, můžeme si radikálně zjednodušit schematem, sice kusým, leč přece jen pro základní přehled dostačujícím. Tedy stačí, budete-li soustavně dbát, že:máme slovesa inperfektivní, totiž durativní, iterativní, frekventativní a slovesa perfektivní, totiž momentální, ingresivní, finitivní a terminativní, račte vědět, prosím, nezlobte se na mě, a postačí tedy zprvu úplně, budete-li přesně rozlišovat tyto možnosti a tato dějová fakta: letím z kůže, lítám z kůže, lítávám z kůže, vyletuji z kůže, povyletuji z kůže, co jsem se navylítal z kůže. Jak ráčíte vidět a slyšet, tedy tvoříme tyto významné významové odstíny jednak sufikací, jednak prefigací, a to zase namnoze za současné změny kořenové samohlásky. Pane rado, je to hračka. Ještě žádný Čech se v tom nezmýlil, tedy račte odpustit.

    Vrchní rada Theodor Brandt po celou tu hodinu vidových výkladů ani nehlesl. Když jsem skončil, zahovořil: "No, to je ešče napoutavější, než grésky, freské sloveso. Nu tož, já si na to budu něco najít. Já se na to budu podívat sám. Nu Vy, pane filozóf, Vy máte tu zyztemátyk v malém perstu od levé ruky, ale Vy se moc báte. Proč Vy se tak moc báte? Já se nebám. Já to zaskusim, snad mi hlava nevypukne. Ah, nebo neprokpukne?, a, nepukne, tak, dobže. Já to budu nacvikávat. Jak prosím, á, velký omyl, ano, ano, já to nasviším sam. Až budu hotovi, nebo hotov?, já Vam budu psat, já Vam budu posilat listek. Děkuju, má úcta, a bylo to moc - jak se to řekne - moc nabadava zyztematyk. Tak se poroučím, má ucta."

    "Aha," vyjel jsem si, když se za mnou zavřely bytové dveře. "Eh, on mi bude psát. Nejen, že mi nebudeš psát, ani mi nenapíšeš, Ty falote starý!" Ale dobře mi tak, oslovi jednomu, copak jsem nemohl půlku toho neřádu zatajit, zpronevěřit, zdefraudovat? Teď mi můj nelepší žák zařval na vidy.

    Za čtrnáct dní jsem dostal lístek, abych přišel. Vrchní rada byl trochu přepadlý, ale to nasupené obočí se tentokrát usmívalo. Věřte nebo nevěřte, usmívalo se jakýmsi triumfálním zadostiučiněním. Sedli jsme si. Na stole před vrchním radou ležel mnohokrát složený velký arch papíru, takového inženýrského, konstruktérského. Vrchní rada Theodor Brandt ten arch vzal, rozprostřel jej, až pokryl půl stolu, mé oči zrovna stačily jen postřehnout spleť přímek, oblouků, šipek, čtverců, trojúhelníků, elips; tuš a inkoust modrý, červený, žlutý a v mřížoví těch čar falangy jakýchsi soch. A vrchní rada Theodor Brandt děl, a pořád mu ještě na římse obočí seděl ten vítězný úsměv primána, který vyzrál na kantora, ale snad to byl i úsměv Galia Julia po dobytí Galie Cisalpinie:"Já jsem si na to udělal regulační plán. Já jsem si řekl - říkal nejde, že se vidy naučím - budu naučit je chyba, budu učit taky chyba, to tady nestačí. Vy mě teď, prosím zkoušejte - zkuste je nesmysl, zkoušívejte se nehodí, já Vás opravdu nezastřelím - budu střelit je chyba, budu zastřelovat nejde vůbec." Vypoulil jsem oči a začal jsem ho zkoušet z vidů českého slovesa. Dával jsem mu něměcké věty těžší a těžší, samá chytačka na nějaký český vid. A on je spatra překládal, jako když bičem mrská. Svůj regulační plán českého slovesa měl v rukou, ale jen tak pro parádu, jako když si velký dirigent dá na pult partituru.

    A co Vám budu dlouho vykládat, můj vrchní rada za celou hodinu neudělal jedinou chybičku. Drobná zvláštnost jeho českého vyjadřování záležela jenom v tom, že za každým správným videm uvedl všechny možnosti tvarů nemožných. Abyste mu rozuměli a jemu nekřivdili, to vůbec nebyla dříčská tupost, jenom tuhá sebekázeň to byla, no a snad i snaha trochu se mi pomstít.

    Když jsme skončili, blahopřál jsem mu. Vrchní rada odpověděl: "To není hlava, to je ten plán. A že jsem si řekl: Theodor, ty to musíš dokázat! - dokazovat je špatně. Já se teď budu cvičit - budu procvičit nejde. Přijďte zase v pátek, uvidíte - budete vidět není tak dobře." A ještě při loučení děl: "Nezavírejte dveře - nezavřete je špatně, já to tak nemyslel, já se jen cvičím, protože imperativ je zvláštnost. A neskákejte tak rychle po schodech - neskočte by snad šlo taky, ale tady ne. A nezapomeňte v pátek přijít - nezapomínejte je zbytečné, nezapomínejte přicházet se vůbec nehodí. Tak má úcta, děkuju."

    Můj vrchní stavební rada, drahý Theodor Brandt, je jistojistě už u pána všech regulačních plánů, ale mě pořád ještě neodešel.


Převzato z http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=4632

Nezkrátit neznamená prodloužit
Pavla Loucká, publikováno: Vesmír 80, 357, 2001/6

K pochopení odborného textu nutně potřebujeme vědět, jak daný jazyk zachází s kvantitativními údaji a na co si máme dát pozor, abychom cennou informaci nepochopili chybně. Jedním z úskalí češtiny je užívání kladu a záporu. Zatímco v matematice získáme sečtením dvou záporných čísel opět číslo záporné, v češtině dostaneme „sečtením“ dvou záporů pochybný klad. Proč pochybný? Jestliže o někom řekneme, že není nevzdělanec, nemusí to ještě znamenat, že je vzdělanec. (Kdybychom si jeho vzdělaností byli jisti, ani by nás nenapadlo sáhnout po záporu.) Na úsečce VN, kde V je vzdělanec a N nevzdělanec, může K (kdo není nevzdělanec) ležet v kterémkoli bodě úsečky kromě bodu N.

Čeština rozlišuje dvě formy záporu: slovní zápor (nevzdělanec) a zápor mluvnický. Ten je ovšem dvojí, a to větný (není vzdělanec) a členský (je to ne vzdělanec, nýbrž polovzdělanec). Tím jsme víceméně vyčerpali teorii a mohli bychom si libovat. Je to ale opravdu tak jednoduché?

Zdržme se u slovního záporu. Podle naší teorie by nestvůra byla protikladem stvůry. Pod heslem stvůra čteme: zrůda, netvor, obluda. Před očima nám vyvstanou šklebící se zlomyslné tváře na okapech gotických chrámů. Teoreticky vzato by nestvůry měly vyhlížet radostně a bezelstně, což od nich ovšem nelze čekat. Teorie nesedí. Nestvůra je zase jen zrůda, netvor, obluda. (Podle P. Eisnera má stvůra o něco blíže k obludnosti mravní, kdežto nestvůra k obludnosti tvarové, jemným rozdílem se však zabývat nebudeme.)

Experiment opakujme se slovem svár. Příslušná synonyma jsou: rozbroj, různice, rozepře, váda, hádka. Můžeme negativní účinek slova kompenzovat opakem v podobě nesváru? Sami víte, že nemůžeme! I nesvár je vykládán jako rozbroj, různice, rozepře atd. Obě slova znamenají totéž (byť citlivé ucho P. Eisnera vnímá nesvár jako silnější, nesmyslným záporem zvýrazněný).

Tušíme již, že zápory k slovům přibyly dodatečně, patrně po vzoru slov vyjadřujících nedostatek žádané vlastnosti (nešika, nemrava, nevěrník, nevzdělanec). Kolik českých slov bylo nadbytečným záporem „vylepšeno“? Jistě nejsou jen dvě, ta ostatní jsou však méně nápadná, protože jejich kladnou podobu jsme už zapomněli. Tak třeba nekňuba je vlastně kňuba (od kňoubat – dělat zdlouhavě), neplecha je pouhý plecha (od plochý – špatný, viz r. plochoj), neurvalý je ve skutečnosti urvalý (hrubý, urputný), nevrlý znamená patrně vrlý (vřící) a nevraživý je spíš vraživý (vyhlíží jako vrah).

A co zápor větný? Vezměme si třeba větu: Prosím, nepůjčil bys mi tužku? Cizinec by myslel, že ho prosíme, aby nám tužku nepůjčil, a patrně by si klepal na čelo. My ale víme, že ve skutečnosti záporem zmírňujeme větu: Prosím, půjčil bys mi tužku? Říkáme totéž, ale vytváříme majiteli tužky prostor k tomu, aby se k půjčení necítil zavázán.

Nakonec se ještě pozastavme u tvoření slov předponou ne-. Výsledkem je prosté popření, významový opak. R. Honzák požaduje, aby lékaři nezkracovali pacientovo utrpení eutanazií (Vesmír 80, 67, 2001/2) a čtenář T. Chrudimský (viz Vesmír 80, 305, 2001/6) namítá: „Pokud někdo umírá, proč prodlužovat jeho agonii?“ Vezměme slova zkrátit, nezkrátit, prodloužit, neprodloužit a zkusme je nanést na pomyslnou nit. Při nezkrátit a neprodloužit zůstane nit stále stejná. Při zkrátit musíme použít nůžky, a kdybychom ji měli prodloužit, musíme navázat další kousek. Zkrátka nezkrátit a prodloužit není totéž. Na skutečné niti bychom míru dezintepretace spatřili na vlastní oči.


holocaust

The Oxford Etymological Dictionary gives:
''Whole burnt offering; complete sacrifice; complete destruction".  From the Greek 'holo' (whole) 'kaustos' (burnt) and late latin 'holocaustum'.  The word 'caustic' has the same derivation.
Hendrickson (Word and Phrase Origins) says that it has been used for 3 Centuries to denote massacre by fire.

Ashkenazi Sephardi
Roma Sinti

Křišťálová noc - 9.-10.11. 1938
Ministr propagandy Joseph Goebbels a vedení NSDAP zorganizovali protižidovský pogrom, jenž vešel do historie - kvůli velkému množství vymlácených výloh a okenních tabulí - pod názvem Křišťálová noc. Jednotky SA a členové NSDAP zapalovali synagogy, plundrovali a demolovali židovské obchody, domy židovské náboženské obce i soukromé byty, týrali a vraždili židovské obyvatele. Během pogromu bylo 91 Židů zabito, více než 26 000 zatčeno a deportováno do koncentračních táborů. NSDAP vydávala tyto výtržnosti za spontánní reakci na atentát spáchaný 7. 11. sedmnáctiletým polským Židem Herschelem Grynszpanem na radu německého vyslanectví v Paříži Ernsta von Ratha. Atentát poskytl nacistům záminku k již dlouho plánovanému zostření protižidovských represí. Vedení NSDAP vydalo následující rozkaz: "Všechny židovské obchody zničí uniformovaní příslušníci SA…. Židovské synagogy budou podpáleny…"

Malé Žernoseky - Název naší obce vznikl podle zaměstnání původních obyvatel – žernoseků – tedy těch, kteří vysekávali žernovy – mlýnské kameny. Stopy po této pradávné činnosti tu dosud nacházíme v Opárenském údolí mezi skalami. Maložernosecký porfyr má pórovitou strukturu a zůstává jako mlýnský kámen ostrý a proto byl už v dávných dobách velmi vyhledáván. Mlýnské kameny se vyvážely po Labi – dodnes jsou uloženy v muzeu v Drážďanech, Berlíně, Hamburku.

rusky  svet - svět i světlo
tedy patrně česky svět -> světlo


Názvy dnů a měsíců



http://www.sweb.cz/corpus/slovnik.htm